Brněnské sdružení 4AM/Fórum pro architekturu a média vydalo ve spolupráci s Fakultou výtvarných umění VUT v Brně knihu tematizující vztah současné společnosti k architektuře a uměleckým dílů vzniklých v době minulého politického režimu. 

Na příkladu brněnského architekta Jana Dvořáka působícího zejména v 70. a 80. letech minulého století je v knize sledován osud normalizační architektury dnes a vztah současné odborné i laické veřejnosti k autorským dílům vzniklým v době jiného politického režimu.

Kniha navazuje na stejnojmenný výstavní projekt, který se konal na jaře roku 2017 na hradě Špilberk, ve vile Tugendhat a v kulturním prostoru PRAHA / Fórum pro architekturu a média. Ve spolupráci s grafickým designerem Jozefem Ondríkem (Studio Deep Throat) vytvořila autorka knihy, historička architektury Šárka Svobodová, formát na pomezí odborné publikace a "výstavy v knize".

Dalšími spoluautory jsou: fotograf Zdeněk Porcal (Studio Flusser), architekt Jaroslav Sedlák (4AM, Fa VUT) a umělci Jakub Roček a Petr Jambor (oba absolventi FaVU VUT).
➝ Více o autorech a spoluautorech

„Ve srovnání s výstavou sice kniha poskytuje mnohem větší prostor ke zhodnocení díla architekta Jana Dvořáka, nicméně i zde byla pozornost soustředěna především na architekturu jako historickou stopu a součást paměti místa. Hlavním tématem se proto stal současný stav poválečných staveb a uměleckých děl v architektuře. Jejich příběhy totiž v obecnější rovině odráží vztah naší společnosti k tvorbě jejich autorek a autorů a Nechtěné dědictví tedy přesahuje rámec tvorby jedné osobnosti.“

Vedle odborného textu a velkorysého obrazového materiálu jsou součástí publikace autorské interpretace Dvořákových návrhů ze strany několika výtvarných umělců nejmladší generace. Současně je zde dán prostor zhodnocení jeho profesní role spolupracovnicím a spolupracovníkům Jana Dvořáka i členům jeho rodiny.

„I když se Dvořákova architektonická praxe začala plně rozvíjet na přelomu padesátých a šedesátých let, těžiště jeho práce v Brně tvoří stavby vzniklé až v období normalizace. V jeho architektonické tvorbě jsou tak sice přítomny dvě polohy, ale ne vyváženě. Pozdní moderna a „zlatá šedesátá“ představují u Jana Dvořáka tu méně obsáhlou kapitolu. Na rozdíl od doby „uvolnění a relativní svobody“, jejíž produkce si už nachází cestu nejen k odborníkům, ale také široké veřejnosti, je většina Dvořákových realizací datována do období, se kterým se dodnes odborná i laická veřejnost vyrovnává těžko. V současné době je však v původní pdobě zachována už jen malá částjeho díla, mnohé stavby jsou necitlivě stavebně uprvovány, radikálně přestavovány i demolovány. Každý objekt tak má svůj příběh s různým koncem, který může vypovídat nejen o kulturním a společensko-politickém kontextu doby, ve které vznikl, ale i o nás samých – nakolik jsme schopni zachovat v našem veřejném prostoru doklady o nedávné historii, s níž se už několik desetiletí snažíme vyrovnat.“
_{(Šárka Svobodová, historička architektury a členka sdružení 4AM)}